2017 Za stromem, opicemi a mořem

thajská měna: Baht

1 BHT = cca 0,72 Kč 🙂

---

Pokud jste začali číst až tady a chcete vědět, co předcházelo, zde najdete mé blogy z Vietnamu: cesta na Co To Island, Ha Long Bay, Tam Coc a Dong Dang. A obě  země jsem srovnal ve článku Krutý Vietnam a vznešené Thajsko.

Z Hanoie jsem přelétal o svých třiačtyřicátých narozkách. Nadělit si k narozkám Thajsko, to není špatné… Možná to byla nejlepší oslava za pár let.

V Bangkoku jsem se zdržel jen jednu noc. MyHouseGuestHouse je sice levný, ale kvalita tomu odpovídá – můžete dostat místnost bez oken (a pak se dost hodí budík). První na seznamu toho, co chci vidět, byl jeden strom. Čekal na mě v Phimai.

A tak jsem si to hned druhý den štrádoval se všemi věcmi na třídu Phra Athrit. Nejsem žádný začátečník, už vím, že se v Bangkoku kamkoli dostanete hromadnou dopravou. Vzal mě nějaký „shuttle bus“, který na nádraží XX zřejmě zajížděl do depa. Nechtěli po mně žádné jízdné, ačkoli bus byl poloprázdný a výběrčí seděla ode mě přes uličku.

Našel jsem autobus do provincie Nakhon Ratchasima, kde je Phimai. Thajské dálkové autobusy jsou luxus, i ve srovnání s našimi novějšími.  Lokální bus z Koratu do Phimai už tak pohodlný nebyl. Do Phimai jsem přijel v noci, ale slečna ze stále otevřené 7/11 se nabídla a hodila mě za roh k hotelu. Stál 600 BHT (400 Kč), ale byla noc, co se dalo dělat.

Ohromný banyán ve Phimai pojmenovala kdysi královna při své návštěvě u něj Sai Ngam (:Sai Nám:). Tento jediný organismus má 350 m2. Banyány, buddhistické Svaté stromy, mají tzv. vzdušný kořenový systém. Kdekoli se visící kořínek uchytí, třeba na mateřském kmeni, přiroste k němu a vytvoří další kmínek. Díky tomu do sebe několik desítek stromů zarostlo a vytvořilo bizarní a fantastický jediný rozsáhlý strom. Strávil jsem pod ním dvakrát celý půlden, co mám víc povídat… To na vás dýchne čas.

Hned druhý den jsem se přestěhoval do „vintage“ pěkného guesthousu Phimai Paradise o tři ulice dál, ale za dvěstě bahtů na noc. Objevil jsem o pár bloků dál malinkou rodinnou restauraci, kde vařili tak dobře, že jsem se začínal na další jídlo těšit už při odchodu. Na večerním trhu jsem koupil smuteční bílé triko s královskou devítkou, má dvě červená trika zůstanou pohřbena v batohu, připadám si v nich jak jouda, který NEVÍ, co Thajce postihlo a jak to cítí.

Phimai má rovněž pěkný historický park, kde jsem strávil s foťákem asi dvě hodiny. Zbytek ať poví fotky.

Po třech dnech ve Phimai jsem nasedl na autobus směr Korat a pak Lopburi, „opičí“ město. Klášter zasvěcený opicím tam stojí přímo uprostřed města, a opice se kolem něj v tlupách pohybují po střechách, na ulicích, houpou se v drátech. Celé okolí kláštera je vyzbrojeno – někdo má kuličkový samopal nebo pistoli, někdo prak. Což neznamená, že se nemusíte naučit prostě žít s tlupou opic…

Musel jsem zapnout sériové snímání, ale díky tomu vyšlo pár pěkných fotek i při opičí rychlosti. No, 1800 fotek za den, to je i tak dobré skóre… 🙂

Já trubka si vzal ráno ze zvyku bílé triko. Poté, co po mně celý den skákaly opice, se muselo prát nadvakrát. Ale stálo to za to 🙂 I za to, že se mi tak dlouho houpaly na berli a ožužlávaly špunt, až mi ho stáhly a zdrhly s ním…

A také Lopburi má pěkný historický park, jak jsem zjistil.

Přesto byl jediný den v Lopburi tak silný zážitek a fotek jsem měl víc než dost, tak jsem další den vyrazil vlakem zpátky do Bangkoku. Podívám se na ten jejich „Floating Market“.

První fotky jsou z bangkokského autobusu veřejné dopravy a knihkupectví, ve kterém si my určitě nepočteme 🙂 Následuje „plovoucí tržiště“ Damnoen Saduak blízko Bangkoku, kam nás odvezli na půl dne za 250 BHT, tedy cca 170 Kč. Je to už dnes spíš průmyslovná zpracovna na turisty, ale stojí za to to vidět…

Protože jsem potřeboval zajít na víkendový Jatujak (:šatušak:) market nakoupit pro sebe i kamarády, musel jsem v Bangkoku zůstat o pár dní déle, a tak jsem se vypravil do královského kláštera Wat Pho.

Poslední fotky jsou thajští „blůgrassisti“ ze Jatujaku, typicky thajský západ slunce z parku u řeky, kam chodím občas pracovat, a pojízdné zelinářství. Tři lidé i krámek na jediné mašině? V Asii žádný problém…

Jak jsem přijel na Phangan, vypnul jsem. Všechny zákazníky jsem upozornil, že teď budu 2 týdny míň komunikativní – měl jsem jasný akční plán. Týden sedět na modré terásce Viva Hotelu a čumět na moře, pak se přesunout na Haad Gruad a střídavě přemýšlet v houpací síti a v bazénu s výhledem na moře. Někdo zvenčí by si mohl myslet, že se flákám, ale pro mě to bývají téměř nejproduktivnější dny z celého roku. Právě proto, že mám klid – naplánuju si celý rok, zreviduju cíle, vyčistím hlavu a celkově se restartuju. Zkuste to taky. Jen sedět, čumět a přemýšlet. A ani to nemusí být dva týdny, doma si často dávám jen hodinovky – nemáme sice na dvorku moře, ale vistárie a stromové růže taky stojí za to 🙂

Jedinou část deníku jsem napsal po neúspěšném přesunu na Haad Gruad:

V Chaloklum jsem nakonec zůstal ne 4, ale osm dní. Na Haad Gruad mi pořád zbyde ještě týden a užiju si ho do sytosti…

V den odjezdu jsem se odhlásil z Viva a zašel na poslední jídlo do Pa-Sree. Tam mě vyzvedl Generál. Srovnali jsme bágl před  řidítka a jelo se. Nechal jsem se vyzhodit na rozcestí u Haad Gruad, abych si prohlédl nový krám – nemusel bych chodit přes dva kopce do 7/11. Ale nic moc. Jídlo k snídani žádné, pivo za 70 Bht, zato potápěčské masky a šnorchly… Smíšené zboží.

Sešel jsem na Haad Gruad, ubytoval se, hned se převlékl do plavek a šel zkusit bazén. Nevydržel jsem v něm ani pět minut. Voda od deště studená jak na českém plavečáku. Tak zajdu do vedlejšího resortu a podívám se na ceny, říkám si. Hmm… Jídla kolem 120, malé pivo 60, velké 100… Dávám si malé a připojuji noťas na wifinu. Ale nedokážu se soustředit. Děsně mě žerou komářii…

Pohupuju se v houpací síti, už zase zpátky ve svém bungalovu. Kolem zas prší a komáři žerou i v síti. Thajský toxic-free repelent už na ně nezabírá. Ještě loni vydržel chránit aspoň hodinu… Asi si zvykli. Vypadá to, že v síti to neproležím, v bazénu nestrávím, pro jídlo budu muset daleko do krámu… Letos ten Haad Gruad nemá kouzlo.

Ještě chvíli se sebou bojuju – situace se často zlepší přes noc – ale pak to vzdávám a vytáčím znovu Generála. Připadám si přitom jako ti Iráčani, které jsme přijali a polovina se za dva týdny vrátila domů, protože se dědečkovi stýskalo po domově. Ale co, jsem svobodnej člověk. A svobodně volím ráj a bezpečí modrého hotýlku před dobrodružstvím v džungli, kde je všude daleko a do kopce.

Zítra odjíždí Generál do Bangkoku. Nechám se od něj hodit do Thong Sala, koupím si rovnou lístek na loď zpátky, a pak se vrátím až do odjezdu do modrého hotýlku.

No a pak jsem další týden seděl a čuměl na moře… A ve chvíli, kdy jsem odjížděl, jsem se už těšil zpátky. Tak zas za rok…

Výhled z chaloklumského přístaviště „Taxi boat“ mám cca 5 metrů od dveří hotýlku.

Má oblíbená restaurace, kam chodím na kokosový shake.

Odpoledne, kdy je teráska hotýlku Viva rozpálená, je u tohohle stolku příjemný chládek.