Vietnamským vlakem do neznáma: Dong Dang a Dong Mo

27.2.

Čas přesunů. Ne nezajímavých, ale už to znám. Jsem tak trochu vietnamský mazák.

Autobus z Tam Coc do Hanoie je lokální. Je pro místní. Co to znamená? Turisti, kteří chtějí mít pohodlí, si zaplatí „luxury bus“. Je v něm spousta místa, někdy i wifina, má kvalitní pérování a vypadá zkrátka jako evropské turistické autobusy.

Lokální bus je malý. Pro zápaďáka je v něm málo místa pro jeho předimenzované tělo, hlavně nohy. Jste-li k tomu obézní, kulturista nebo judista, rozhodně to nedoporučuju. Sice budete sedět na úkor dvou vedlejších sedaček, ale ani vám to nebude příjemné. Nemám nijak široká ramena, ale i já jsem byl při jízdě ze stran scvrknut a jak jsem zjistil, práce na počítači je přitom téměř vyloučena. K tomu jsou silnice nekvalitní a pérování nic moc, takže s ovládáním přes touchpad uděláte pár kardinálních přehmatů, a pak noťas radši zavřete jako já ve strachu, abyste si něco důležitého omylem nesmazali.

Naštěstí cesta trvala jen něco přes dvě hodiny, takže jsem si poslechl dvě hodinové „nalejvárny“ (audioprogramy) a byli jsme v cíli, na nádraží My Dinh v Hanoji. Hned jak jsem vystoupil, už tu bylo obligátní „taxi?“ a „motorbike?“, ale já už věděl, jak „domů“ levně. Za soustavného vrtění hlavou, že taxi ne, jsem se nechal nasměrovat na nádraží autobusů MHD a vyhlížel jsem číslo 34.

Přijelo do dvaceti minut. Vietnamci mají mnohem větší drajv a orientaci v tlačenicích, já se nerad někam cpu, takže když jsem nastoupil, sedačky byly zabrané, ale jsem vandrák, takže jsem si vyhlídl volný schůdek a usadil se na něm.

Hanoj je fakt, ale fakt zatraceně velká. My Dinh je v centru. Jezero Hoan Kiem taky. Ale jízda trvá půl hodiny.

Ze zastávky zas motorbike ke katedrále na druhou stranu jezera, kde zpravidla bydlím. Motorkář chtěl tři pětky, ukazuju mu, že váhám, že sem to bylo za dvě. Trochu se zakabonil, ale vzal to.

Ubytoval jsem se zase v Hanoi Home Hotelu a šel shánět kafe pro Ilegála a semínka čajovníku pro jednoho ze svých zákazníků. Večer jsem poseděl s pivem v parčíku za katedrálou a šel dřív spát, protože ráno vstávám na vlak před šestou.

28.2.

Mám rád rezervu, hraju na jistotu, takže jsem byl na nádraží taxíkem skoro půl hodiny předem a ještě stihl najít v blízkém okolí paní, která vařila kuřecí polívky a v klidu se před jízdou nakrmit. Kdybych to nestihl, nic by se nestalo, měl jsem na cestu připravenou svačinu – tři bagety s masem a chilli omáčkou.

Po chvíli se krajina začala zvedat. Protože cesta vietnamským vlakem byla primárním účelem tohoto posledního letošního vietnamského výletu, vykašlal jsem se na práci a koukal z okna. Dírami v plastové žaluzii foukal vítr, bylo celkem chladno a mně začlo docházet, že jsem se v podstatě vydal do hor a bude tam chladněji. Ale co, nejsem doma, stopro nezmrznu.

Protože jsem vůbec netušil, jak to bude v Dong Dang vypadat a zda bude stát za to, být tam celých pět dní, pokaždé, když jsme zastavili někde, kde okolí vypadalo celkem pěkně, poznamenal jsem si název stanice. Nejvíc se mi líbily hory kolem městečka Dong Mo.

Tvrdé dřevěné sedačky ve vlaku byly snesitelnější, než jsem čekal, a před dvanáctou jsme byli v cíli.

Před nádražím opět obligátní „taxi?“, „motorbike?“. Vybral jsem si motorkáře a říkám mu, že chci nějaké „ňángí“. Nerozuměl. Jeho smůla, protože mezitím jsem se rozhlédl a uviděl nějaké Nhá Nghí asi 200 metrů od nádraží. Nechal jsem motorkáře motorkářem a vydal se k němu.

Na recepci samozřejmě anglicky neuměli, ale okamžitě pochopili, že se chci ubytovat. Prý 250. Začal jsem se ošívat a nad recepcí vidím srozumitelný vietnamský ceník – single za 200. Ukazuju na něj. Chvilku to probírali a pak že jo, dvě kila. Pokoj byl pěkný, s balkónem, a nemám to daleko na nádraží. Bylo tam celkem chladno, ale klimoška za chvíli vyrobila velmi domáckou teplotu.

Vydal jsem se na průzkum vsi. Jedním směrem vcelku nic, ale druhým jsem našel tržiště. A parta mladých Vietnamců na mě mává, ať si jdu přisednout. Tak jo, první dojem je důležitej 🙂 Pokoušeli jsme se komunikovat, ale nedařilo se nastartovat na mobilu Google Translate a bez něj a společného jazyka to bylo těžké. Většinu času jsme strávili snahou pochopit, co ten druhý říká, převážně neúspěšně. Ale dali jsme spolu čaj, nabídli mi ananas a aspoň jsme se snažili. Myslím, že za tu hodinu jsme si dokázali říct jenom odkud jsem, co všechno jsem ve Vietnamu projel a jak jsme staří.

U tržnice jsem objevil polívkárnu, kuřecí neměla, ale ukazuje mi nějaké malé karbanátky. Tak jo. V polívce bylo tolik masa, že jsem měl podezření, že mám protekci. Bylo to dobré, koupil jsem vedle pivo a ještě na chvíli se vrátil k partě mladých (nevím, co to z té vietnamské trubky všichni hulí za tabák, ale vypadali všichni trochu zmaštění) a pak se odebral na hostel pracovat. Na balkón jsem si vzal plastovou židličku a večer strávil s pivkem na pokoji a balkóně.

1.3.

Vyspal jsem se do sytosti a zbytek dopoledne pracoval. Skrmil jsem zbytek včerejší svačiny a kolem poledne se vydal na snídaňobědovou polívku s karbanátky. Už jsem viděl, že v Dong Dang toho o moc víc nepořídím, a začal plánovat na druhý den přesun do Dong Mo, které jsem viděl z vlaku.

Našel jsem si překlad sousloví „lístek na vlak“, pod to přidal Dong Mo a zítřejší datum a vyfotil to na mobil. Byl jsem připraven pro nákup lístku.

Ten mi sice prodali, ale možná proto, že vlak byl zrovna nachystán k odjezdu, prodali mi lístek na dnešek a rovnou mě posílali na perón. Pochopil jsem jejich omyl a posunky jim vysvětlil, že chci jet až zítra, že velký bágl mám pořád na hotelu. Vrátili mi peníze, prý mám přijít až zítra půlhodinu před odjezdem vlaku. Nevím, proč mi ho prostě rovnou nevyměnili, ale pokrčil jsem rameny a vrátil se na hotel. Vietnamsky se hádat neumím a do půl čtvrté na to bude dost času…

Odpoledne jsem chtěl zajít na vietnamské kafe a psát, ale nikde v okolí jsem ho nenašel, tak jsem se spokojil s pivem a hodinu a půl psal na dřevěné bedně před smíšeným zbožím.

Vietnam se chýlí k závěru, je načase naplánovat svůj pohyb po Thajsku. Mám na čas odvietnamováno, rád si dám změnu. Thajsko je jiná káva. Větší pořádek, mnohem víc lidí umí anglicky, na turisty jsou všude zvyklí, všechno funguje a na chladná období můžu zapomenout. O skvělém jídle nemluvě. I když je dražší, pořád vyjde mnohem levněji, než dovolená kdekoli v Evropě. Jen ta letenka stojí o něco víc, ale když letíte na měsíc nebo dva, vyplatí se to.

Už jsem pochopil, že mám-li žít jako „digitální nomád“, je nejdůležitější ze všeho mít po ruce všechno, co potřebuji k práci. Plně vybavený počítač, naprosto spolehlivé harddisky a na nich všechna data. Ať to stojí co to stojí. Zatím mi v Thajsku všechny harddisky odešly, jen drahé SSD funguje jak má. Po návratu koupím další. Zůstat bez potřebných dat mě totiž stojí mnohem víc. Musím se pak připojovat přes TeamViewer k domácímu počítači, který musí rodiče doma nejdřív zapnout, a všechno chybějící, co bylo na mrtvém harddisku, stahovat přes pomalou wifinu. To zatracený vedro… No nic. Doma by zas zmrzly. To se časem vychytá.

Musím začít víc „nomádit“ i doma. Týden v Brně, týden v Krumlově, týden v Hradci… Jen vyřešit připojení tak, abych si mohl maily stáhnout i tam, kde to bude s wifinou složitější. Má zem je krásná jako stín červených borovic… Jdu se nabaštit a pak si k práci pustím Ryvoly. A děsně se těším, až si na nich zas budu moci strhat hlas s partou. Ale „dočkej času, jako husa klasu“…

Večer jsem si na tržnici vybral večeři očima, a trefil jsem se. Nabaštil jsem se do sytosti, završil to pivkem a trochu v napětí se vydal zaplatit. Čekal jsem tak něco k osmdesáti, připraven i na lehce horší variantu. Čtyři pětky i s pivem mě fakt překvapily…

2.3.

Paní z polívkárny se překonává, dnešní ranní polívka byla fakt dobrá…

Dostal jsem dvě sexuální nabídky 🙂 Bohužel mi neslouží moc ke cti, první byla stará a ošklivá a druhá tlustá 🙂 Asi je nechtěli ani Vietnamci, tak to zkusily u mě. Nakolik vážně byly míněny je tedy irrelevantní. Možná začínám být navenek starej kořen, ale mé standardy, nasazené díky bujarému mládí s kytarou značně vysoko, se od té doby nezměnily 🙂

Před smíšeným zbožím, kam chodím na pivo, jsem jim včera ukazoval fotky z letošního Vietnamu, k večeru mi pak nabídli ovoce, které jsem ještě nezkusil, a když jsem přišel dnes (na hotelu nejde proud, tedy ani wifina, a doufal jsem, že to tam bude jinak – ale bez proudu jsou tu všichni), dostal jsem zase „dračí ovoce“. Chutná to jako kiwi, jen chuť je míň výrazná. O to impozantněji vypadá navenek.

Když jsem na hotelu platil, paní evidentně chtěla ještě něco k dohodnutým dvou stovkám za noc, ale nejsem Arab. Když něco jednou usmlouvám a je to odkýváno, beru to tak, že to platí. I tak se mi to zdá dost, za noc v městečku bez atrakcí či bizarní přírody. To v Cai Rong to aspoň stálo za to – pokoj s výhledem pro bohy a místo, kde jsem mohl fotit ostošest.

Hodil jsem si bágl na recepci a šel hledat místo, které má proud a wifi. Když se to nepovede, počítám, že nejpozději večer budu stejně znovu online. Vlak do Dong Mo mi jede o půl čtvrté. To ještě stihnu poslední oběd a trochu socializace v tržnici. A večer už budou zase noví Vietnamci zírat, co za podivnou chromou bílou hubu to navštívilo jejich zapadákov… Jen se bavte, chlapci. Já se bavím taky 🙂

Na nádraží mě čekalo příjemné překvapení. Včera při vracení lístku jsem jim na pokladně vrátil omylem o 5 000 VND víc. Mávl jsem nad tím rukou. Druhý den přijdu na nádraží a kupuju lístek… 21 000 místo včerejších 26 000. Oni si to pamatovali a dali mi lístek levněji! Prima. A vnitřně se omlouvám za všechny myšlenky na jejich neoprávněné obohacení, které jsem mezitím měl 🙂

Zůstal mi v kapse klíč od pokoje v Dong Dang. Kdyby ses, teto, radši starala o něj, než jak ze mě vymámit o pár korun víc… Zkusím jim ho poslat poštou. Adresa se nedá dohledat. Když mou adresu „Nha Nghi Hoang Hoi near train station, Dong Dang“ na poště nevezmou, budu jim ho muset zavézt zpět, je to fér… Měl bych to zvládnout. Ale škoda tří hodin času…

Dong Mo

3.2.

Tak nevím. Zase jsem našel dobrou polívkárnu napoprvé. Ale nemůžu zapomenout na své trauma z Co To islandu, kde to byla tak hnusná břečka, že jsem se sebezapřením snědl sotva polovinu. Co To zkrátka zůstává černou skvrnou celé vietnamské cesty… Ale je dobré mít ten nejhorší zážitek hned na začátku. Sníst svou nejošklivější žábu jako první, jak říká Brian Tracy. Všechno, co se odehraje poté, získá o odstín lepší barvy…

Klíč se povedlo poslat poštou, můžu pak zamířit rovnou do Hanoje.

Podnikl jsem pokus půjčit si tu motorku. Poprvé za všechny minulé Asie na mě chtěla šéfka hotelu řidičák. Přece to nevzdám kvůli takový prkotině, beztak ho určitě chce jen pro pořádek. Mumlal jsem si pro sebe česky „jo, holka, mám tu jen tohle,“ a podal jsem jí občanku. Zajásala a hodila ji do kapsy k ostatním řidičákům. Pak jsem jí vysvětlil ukazováním a posunkama, že potřebuju motorku s nízkým nástupem, ne tu, na které jezdí většina. Tu neměla. Nakonec se mi mašinu vypůjčit nepodařilo.

Tak jsem to zkoušel aspoň s kolem. To neměla a jak mi prostřednictvím Google vysvětlil jiný Vietnamec, když jsem si dával oběd, „zde není půjčit kolo“. Proč taky, když mají všichni svoje a turisti sem nejezdí… Na okolní štíty se holt budu muset dívat pořád ze stejného místa. Tak to tu nebudu až do poslední chvíle a dám si ještě den v Hanoi na prohýření zbývajících dongů – mělo by mi jich přebývat asi 200 000. Nikde jinde vám totiž tak zdevalvovanou měnu nevymění… Je potřeba se všech zbavit, zvlášť pokud sem nemířím příští rok.

4.3.

Ráno jemně mžilo a okolní štíty se halily do mlhy, tak jsem den prohlásil za pracovní. Stejně, bez nějakého přibližovadla se daleko nedostanu. Do města (moje ňángí je na kraji) jsem si skočil jen na jídlo a kafe, je to desetiminutová cesta.

Nabírám tu a posílám do tisku knížky stejně, jako bych byl doma. Možná ještě efektivněji: Když se jde v Čechách spát, já tady už vstávám, po ránu vyřídím poštu a než mi někdo odepíše, mám skoro celý volný den. Ideální časový posun.

5.3.

Divná noc. Uprostřed ní jsem nahmatal vedle sebe nějaké mokré kolo a v koupelně jsem zjistil, že mi z lokte kape krev. Nařízl jsem si ho o ostrou hranu skleněné desky na nočním stolku, jak jsem zjistil ráno. Od mrtvice mi krev prášky ředí, takže se krvácení hůř zastavuje. Naštěstí mám s sebou zásyp na rány a s dvěma flastry přes sebe se to jakžtakž povedlo.

Když jsem znovu usnul, měl jsem strašnou noční můru: Zdálo se mi, že jsem přiletěl domů a pár hodin nato jsem zjistil, že jsem se spletl a měl jsem jen přeletět do Thajska. Připravil jsem se o celý měsíc tam, kam se nejvíc těším! 🙂 Když jsem se ráno probudil ve Vietnamu, musel jsem se smát úlevou. Pozítří přelétám do Bangkoku a podvědomí zjevně zapnulo varování pramenící z našeho loňského přehmatu, kdy jsme zmeškali let a do Bangkoku to pak brali oklikou přes Hong Kong… Podvědomí je úžasný sluha. Vzbudí mě pět minut před budíkem, varuje před vlastní blbostí… A umí spoustu dalších věcí, jak se o něm dozvídám z audioprogramů, které poslouchám. Kdybych to tušil před dvaceti lety… Ale já nekdybuju. Co s tím dokážu udělat v čase, který mi ještě zbývá?

Vlak mi jede po půl páté. Ve dvanáct jsem vykmitl z pokoje a sedl si s noťasem na recepci. Končí moje vietnamská etapa a musím dopsat blogy.

Ranní polívka se mi tentokrát nevyplatila a poprvé za celý Vietnam se mi pohnuly vnitřnosti.

Když jsem ráno přišel ke slečně polívkové, ukazovala, že dneska nemá Gá. Prý si mám vzít Bó. No tak jo, hovězí je taky maso. Bylo mi divné, že jsou to nastrouhané syrové kousky, ale neřešil jsem to. Mé podezření zesílilo, když jsem ji viděl, jak je jen hodila do sítka, zakvrdlala s nimi v horké vodě a nasypala je do misky. Maso se přece má vařit… Aspoň chvilku, i tenké. No ale evidentně to tak dělá všem… Nebudu dělat vlny, snad to přežiju…

Jsem stále naživu. Ale nebyl to dobrej den…

Černou tečkou bylo, když mě taxík z nádraží Long Bien zas vyhodil na druhé straně jezera, že dál nemůže. Vypadá to, že z toho dělají pěší zónu každou neděli. Dovlekl jsem bágl do hostelu Hanoi Home a padl. Je o něco těžší, než taháme na vandry. Noťas, dobíječky, suvenýry… A samozřejmě zrcadlovka s bleskem a baterkami jako vždycky.

6.3.

Poslední den v Hanoji.

Venku jemně mží, vietnamské deště, alespoň v tomto období, nejsou pravé „asijské“ deště, kdy spadne pár velkých kapek a během minuty padá celá obloha. Až do půl dvanácté jsem se mrcasil na pokoji a udělal spoustu práce. Pak jsem zašel na polívku, chvíli pracoval na lavičce u jezera Hoan Kiem a pak chvíli v kavárně. A byl večer. Šel jsem si dát pivo na lavičku za katolickou katedrálu, jejíž neustálé zvonění tak proklínám. Už jsem tam v součtu strávil mnoho hodin, tak jsem se přišel se svým hanoiským azylem rozloučit.

Zítra večer už budu dýchat vlhké horko thajské „prádelny“. Pokud neztratím pas 🙂 Fuj, z takových věcí bych si srandu dělat neměl…

7.3.

Probouzím se do chladného a deštivého rána. Kdyby měl Vietnam duši, řekl bych si, že mě chce vyprovodit na cestu, abych byl raději, že odjíždím. Po vyklizení pokoje jsem si bágl nechal na recepci a skočil jsem si ještě na jednu masáž zad. Kdoví, kdy si ji dám znovu, doma na masáže nechodím. Měl jsem to spočítané. Hned po masáži se najím, najdu taxík na Long Bien a dojedu na letiště městským autobusem „za devět kaček“. Když jsem už s báglem vyrážel z hotelu, majitel mě přesvědčil, že to mám vymyšlené draze (pche!) a že proti poště jezdí autobus přímo na letiště za 30. Čímž ušetřím za taxíka na Long Bien. Lákala mě spíš úspora časová. Při obědě jsem se rozhodl, že to zkusím. Ale místo předpokládaných třiceti jsem si schoval šedesát, na které měl vyjít původní plán. Co kdyby… Letadlo zmeškat nesmím.

Zbylo mi ještě nevyužitých 120 000, utrácet je nebyl čas, ale dostal jsem dobrý nápad. Skočil jsem do cestovky a požádal je, zda by mi je (v pro ně dobrém kurzu) vyměnili za dolary. Skočili po tom a místo bezcenných 120 000 dongů jsem si odvážel 4 doláče, které můžu využít kdykoli.

Samozřejmě, že naproti poště nic na Noi Bai nejelo… Nebo o tom nikdo nevěděl, včetně autobusáků. Proklel jsem majitele hotelu a poplácal se v duchu po rameni. Stále jsem měl šest pětek na původní plán a tak jsem to taky provedl. A díky dostatečným časovým rezervám jsem byl i přesto, že jsem taxík chytal o dvacet minut později proti plánu, na letišti o deset minut dřív, než jsem chtěl. Není nad kvalitní plánování.

Křesadlo ve tvaru kulky, suvenýr z Hanoje, který mi loni na letišti zabavili, jsem rozšrouboval a schoval v báglu na dvě místa, přesto jsem při osobní kontrole trnul, kdy si mě zavolají zase do „kukaně“ a budou zkoumat, co to vezu. Nestalo se, paráda. Stejný scénář zopakuju při odletu na Suwarnabhumi a „kulku“ bych mohl tentokrát provézt až domů.

Ale to je ještě daleko. Teď mě čeká zlatý hřeb cesty, perla Asie, Thajsko.
Fotky nejsou nic moc, fotil jsem je všechny automatem, se zrcadlovkou se mi moc nechtělo tahat. Část jsem udělal jen dírou v žaluzii z vlaku za jízdy. Jsou jen dokumentační. Není každý den posvícení…