2017 Za stromem, opicemi a mořem
thajská měna: Baht
1 THB = cca 0,72 Kč
Z Hanoie jsem přelétal o svých třiačtyřicátých narozkách. Nadělit si k narozkám Thajsko, to není špatné… Možná to byla nejlepší „oslava“ za pár let.
V Bangkoku jsem se zdržel jen jednu noc. MyHouseGuestHouse je sice levný, ale kvalita tomu odpovídá – můžete dostat místnost bez oken (a pak se dost hodí budík). První na seznamu toho, co chci vidět, byl jeden strom. Čekal na mě v Phimai.
A tak jsem si to hned druhý den štrádoval se všemi věcmi na třídu Phra Athit. Nejsem žádný začátečník, už vím, že se v Bangkoku kamkoli dostanete hromadnou dopravou. Vzal mě nějaký „shuttle bus“, který na nádraží XX zřejmě zajížděl do depa. Nechtěli po mně žádné jízdné, ačkoli bus byl poloprázdný a výběrčí seděla ode mě přes uličku.
Našel jsem autobus do provincie Nakhon Ratchasima, kde je Phimai. Thajské dálkové autobusy jsou luxus, i ve srovnání s našimi novějšími (ale stále je to nic proti autobusům v Burmě). Lokální bus z Koratu do Phimai už tak pohodlný nebyl. Do Phimai jsem přijel v noci, ale slečna ze stále otevřené 7/11 se nabídla a hodila mě na mašině za roh k hotelu. Stál 600 BHT (400 Kč), ale byla noc, co se dalo dělat.
Phimai
Ohromný banyán ve Phimai kdysi královna Sirikit při své návštěvě u něj pojmenovala Sai Ngam (:Sai Nám:). Tento jediný organismus má 350 m2. Banyány, buddhistické svaté stromy, mají tzv. vzdušný kořenový systém. Kdekoli se visící kořínek uchytí, třeba na mateřském kmeni, přiroste k němu a vytvoří další kmínek. Díky tomu do sebe několik desítek stromů zarostlo a vytvořilo bizarní a fantastický jediný rozsáhlý strom. Strávil jsem pod ním dvakrát celý půlden, co mám víc povídat… To na vás dýchne čas.
Hned druhý den jsem se přestěhoval do pěkného „vintage“ guesthousu Phimai Paradise o tři ulice dál, ale za 200 BHT na noc. Objevil jsem o pár bloků dál malinkou rodinnou restauraci, kde vařili tak dobře, že jsem se začínal na další jídlo těšit už při odchodu.
Národní tragédie
Thajcům tento rok zemřel milovaný monarcha, Rama IX., který vládl 60 let. Když jel po ulici, svět kolem se zastavil a všichni stáli v pozoru. Na večerním trhu jsem si proto koupil smuteční bílé triko s královskou devítkou. Má dvě červená trika zůstanou pohřbena v batohu. Připadám si v nich jako jouda, který NEVÍ, co Thajce postihlo a jak to cítí.
Phimai má rovněž pěkný historický park, kde jsem strávil s foťákem asi dvě hodiny. Zbytek ať poví fotky.
Lopburi
Po třech dnech ve Phimai jsem nasedl na autobus směr Korat a pak Lopburi, „opičí“ město. Klášter zasvěcený opicím tam stojí přímo uprostřed města, a opice se kolem něj v tlupách pohybují po střechách, na ulicích, houpou se v drátech. Celé okolí kláštera je vyzbrojeno – někdo má kuličkový samopal nebo pistoli, někdo prak. Což neznamená, že se nemusíte naučit prostě žít s tlupou opic… Než jsem se stihl ubytovat, už mi šoustaly na střeše za oknem.
A také Lopburi má pěkný historický park, jak jsem zjistil. Nevím, jak to dělají, ale vypadá to, že jim tam opice moc nelezou. Já jsem tam neviděl ani jednu.
Přesto byl jediný den v Lopburi tak silný zážitek, a fotek jsem měl víc než dost, že jsem už další den vyrazil vlakem zpátky do Bangkoku. Podívám se na ten jejich „Floating Market“.
Bangkok
Protože jsem potřeboval zajít na víkendový Jatujak (:šatušak:) market nakoupit pro sebe i kamarády, musel jsem v Bangkoku zůstat o pár dní déle, a tak jsem se vypravil do královského kláštera ležícího Buddhy Wat Pho.
Poslední fotky jsou thajští „blůgrassisti“ ze Jatujaku, typicky thajský západ slunce z parku u řeky, kam chodím občas pracovat, a pojízdné zelinářství. Tři lidé i krámek na jediné mašině? V JV Asii žádný problém…
Phangan
Jedinou část deníku jsem napsal po neúspěšném přesunu na Haad Gruad:
PŘESUN
V Chaloklum jsem nakonec zůstal ne 4, ale osm dní. Na Haad Gruad mi pořád zbyde ještě týden a užiju si ho do sytosti…
V den odjezdu jsem se odhlásil z Viva a zašel na poslední jídlo do Pa-Sree. Tam mě vyzvedl Generál. Srovnali jsme bágl před řidítka a jelo se. Nechal jsem se vyhodit na rozcestí u Haad Gruad, abych si prohlédl nový krám – nemusel bych chodit přes dva kopce do 7/11. Ale nic moc. Jídlo k snídani žádné, pivo za 70 BHT, zato potápěčské masky a šnorchly… Smíšené zboží.
Sešel jsem na Haad Gruad, ubytoval se, hned se převlékl do plavek a šel zkusit bazén. Nevydržel jsem v něm ani pět minut. Voda byla od deště studená, jak na českém plavečáku. Tak zajdu do vedlejšího resortu a podívám se na ceny.… Jídla kolem 120, malé pivo 60, velké 100… Dávám si malé a připojuji noťas na wifinu. Ale nedokážu se soustředit. Děsně mě žerou komáři…
Pohupuju se v houpací síti, už zase zpátky ve svém bungalovu. Kolem zas prší a komáři mě žerou i v síti. Thajský toxic-free repelent už na ně nezabírá. Ještě loni vydržel chránit aspoň hodinu… Asi si zvykli. Vypadá to, že v síti to neproležím, v bazénu nestrávím, pro jídlo budu muset do krámu kilák odsud přes tři vražedný kopce… Letos ten Haad Gruad nějak nemá kouzlo.
Ještě chvíli se sebou bojuju – situace se často zlepší přes noc – ale pak to vzdávám a vytáčím znovu Generála. Připadám si přitom jako ti Iráčani, které jsme přijali, a polovina se za dva týdny vrátila domů, protože se dědečkovi stýskalo po domově. Ale co, jsem svobodnej člověk. A svobodně volím ráj a bezpečí modrého hotýlku před dobrodružstvím v džungli, kde je draho, všude daleko a přes pekelné kopce.
Zítra odjíždí Generál do Bangkoku. Nechám se od něj hodit do Thong Sala, koupím si rovnou lístek na loď zpátky, a pak se vrátím až do odjezdu do modrého hotýlku.
No, a pak jsem další týden jen seděl a čuměl na moře… A ve chvíli, kdy jsem odjížděl, jsem se už zas těšil zpátky. Tak zase za rok…
