Jak jsem si spravil chuť v dračí zátoce

vietnamská měna: Dong

1 000 VND = cca 1 Kč 🙂

16.2.

Pokud jste začali číst až tady, přišli jste o příběh, jak jsem se dostal až do děsné díry, na ostrov jménem Co To.

Druhý den jsem od majitelky hotelu zjistil, v kolik jede loď do Cai Rong (ne, samozřejmě že neuměla anglicky ani slovo, ale když něco fakt potřebujete, prostě se domluvíte – ruce, nohy, mimika) a šel jsem si pro snídani. Minule to na lodi dost házelo, a navíc jsem neměl v nejmenším úmyslu naběhnout si znovu na takovou polívku jako včera, takže jsem zašel do pekárny a na trh a přinesl si tři bagety, kedlubnu a tři rajčata. Hotelmamá mi k tomu nabídla nějaké nakrouhané a slané maso, bylo to celkem dobré, ale radši jsem si zavdal jen střídmě. Nechtěl jsem na lodi zvracet jak alík.

Syn hotelmamá, asi patnáctiletý obrýlený kluk, který si sedl naproti mně v hotelové hale, kde jsem si krátil čekání na loď bušením do kompu, ze mě dostal, odkud jsem. Pak se začal věnovat svému mobilu. Pustil jsem ho z hlavy – až se z jeho mobilu ozvala česká hymna! Toho maníka to zajímalo, našel si českou vlajku, hymnu, všechno co mohl. To jsem musel odměnit.

Loni jsem vyrobil a nechal vytisknout asi třicet suvenýrů – sešítků s fotkami české krajiny. Nechali jsme je pak omylem na Phanganu, zbyly mi jen dva a ty jsem měl s sebou. Jsem na začátku cesty, možná to budu chtít dát ještě spoustě lidí, a teď mi zbyde jen jeden, ale řekl jsem si, že si ho zaslouží víc než kdo jiný. Kdoví, možná se kvůli tomu naučí anglicky a změní mu to život jako mně. Má ho před sebou a sám si vzpomínám, jak silný dojem ve mně zanechala setkání s některými exoty. Teď jsem exotem já.

Kráčím s těžkým batohem k přístavu a celkem kvaltuju, abych to určitě stihnul. Ještě jeden den tady bych se ukousal nudou. Fotit bordel mě až tak nebaví. Vtom u mě zastaví Vietnamec na mašině a ukazuje, že si mám nasednout, že mě tam hodí. Pro jistotu ukazuju tititi, kolik že za to bude chtít. Pětku. Tak to jo! Nakonec mi ten bágl ještě odtáhl až na loď. Ale kvaltoval jsem zbytečně, uběhla ještě další hodina, než jsme vypluli. Aspoň jsem stihl vybrat a upravit fotky z minulých dní. Ani to neházelo.

Vystoupil jsem v halongském přístavu Cai Rong. Tak, a teď je čas začít bydlet levně! Dostanu se na pět dolarů? Nebo aspoň sedm… Abych nevypadal jako v nouzi a nevláčel se po městě s báglem, vyhlédl jsem si restauraci, dal si pivo a pak je požádal o úschovu báglu. Jde se na to.

Dvěstě, dvěstě, a zase dvěstě… Asi si uvědomujou, že žijou v jedinečný destinaci. Vrátil jsem se do restaurace, dal si kafe a přemýšlel. Možná nakonec seženu něco za sto pade, ale níž se určitě nedostanu. A určitě to nebude s výhledem na zátoku… To mi za to nestojí, takhle škudlit. Ale když už dám dvě kila za noc, chci, aby to stálo za to!

Zhodnotil jsem, které Nhá Nghí se mi líbí nejvíc. Chci výhled a chci internet. A támhleto má balkónky! Na kouř nebudu muset chodit ven. To je moje!

Přišel jsem do recepce a ukazuju jim, že chci vidět pokoj. Pochopili. Recepční (prostě dcera z rodiny vlastnící dům), mimochodem, kráska s nádherným úsměvem (na obrázku, a dělá dobrou polívku…), čapla klíč a vedla mě nahoru. Šplhali jsme až do třetího patra, ale přivedla mě do pokoje s výhledem pro bohy. Jestli se připojím, je můj. Vybalil jsem noťas. Připojení zamítnuto. A znovu. A znovu…

Zkoušel jsem to já i ona, nakonec to vzdala a nechala mě v pokoji samotného. Včera mi to trvalo hodinu, než jsem wifinu rozchodil (na mobilu běžela hned), ale už jsem věděl, že to jde… Dráždil jsem ji asi půl hodiny, zkoušel všechno možné, restartoval, diagnostikoval síť, vypínal podezřelé procesy. A pak… Heureka! Jsem tam! Seběhl jsem dolů a kývl, že beru.

Krásná paní domácí a výhled pro bohy…

Večer jsem vyrazil na pivo. A z jedné restaurace na mě mávají dva Vietnamci, že mám jít k nim. Poznal jsem je, s těmi jsem jel dnes na lodi. Pamatoval jsem si jednoho z nich i proto, že jsem viděl, jak dopil plechovku coly a prázdnou mrsknul do vody za lodí. Ale nejsem tady za účelem převychování celého Vietnamu, taková prasata jsou tu totiž úplně všichni. Tedy kromě té staré paní, co se mnou dělala okružní jízdu, ta naopak asi osm prázdných plechovek plavajících na hladině vylovila a připomněla mi tak naše české vodácké čištění řek.

Přisedl jsem k nim a objednal si pivo. Nažhavili na mobilu Google překladač a začala konverzace. Ruce, nohy, Google. Po půlhodině dali najevo, že dneska mě zvou. Cpali mi kořalku i plody moře, neúspěšně, ale saigonskou vepřovou tyčinku už se mi odmítnout nepovedlo. Už to zavánělo nezdvořilostí. A byla docela dobrá. Dojedli a že prý mě zvou na kafe. Změnili jsme lokál. A pořád střídavě posunky a Google.

Kecali jsme asi dvě hodiny. Docela úspěch na to, že oni neuměli anglicky a já zas vietnamsky…

17.2.

Ráno jsem vyrazil fotit a projít si přístavní městečko. A cvakal jsem spouští skoro pořád. Došel jsem až k rybníku, kde mě včera přivolali ti dva, a vidím nějakou staře vypadající bránu a za ní schody vedoucí kamsi nahoru. Vydal jsem se po nich a ocitl se před historickým palácem, na Vietnam neobvykle opraveným a načančaným. Před ním stolky s plastovými židličkami a na nich nějaký Vietnamec ve starším obleku popíjí čaj. Pozdravil jsem a on mě hned volá, že se mám připojit a nalévá mi. A zase. Neuměl anglicky ani slovo, ale kecali jsme asi půl hodiny. Evidentně se o ten areál staral. Čaj měl výborný…

Fotící procházky jsem střídal s prací na noťasu. Půjčil jsem si plastovou židli a chvíli pracoval na balkoně s nádherným výhledem na Ha Long Bay. Pak jsem zase vyrazil fotit. A už to musím přiznat – není všechno růžové, jak by se mohlo zdát…

Vietnamci jsou příjemní lidé, ale strašlivá prasata. Ani mi nevadí, že nádobí myjou na zemi na ulici hadicí. Jsem vandrák a příznivce imunizace nesterilním prostředím. Ale oni ze všeho a všude udělají skládku. Kdekoli oko spočine, je strašný binec, a je celkem výzva vyfotit to tak, aby nebyl vidět. Už jsem zmínil, že klidně dopijí plechovku a jen tak ji hodí do moře. Dneska jsem viděl maníka, který nesl igelitku plnou odpadu, došel na břeh a jen tak ji hodil dolů do vody. A všude to vypadá, jako že to dělají úplně všichni. Když jsme loni přejížděli z Cat Ba do Tam Coc, cestou byla místa, kde jsem viděl oknem autobusu po několik kilometrů hustotu asi deseti igelitových pytlíků a cárů na metr čtvereční. Nepřeháním. Celá jejich země, hlavně města, je strašlivě zaneřáděná. Kde to jde, je divoká skládka, cáry igelitu, kusy betonu a spousta malého svinstva. Prostě plnohodnotná skládka. Bohužel, platí to i pro slavnou Ha Long Bay. Divím se, že jim UNESCO certifikát dávno nesebralo. Jsou v ničení prostředí stejně úspěšní, jako islámský stát v ničení nemuslimských památek. Něco takového jste v Evropě viděli, pouze pokud jste někdy byli v Chánově nebo podobné cikánské čtvrti. Pak si to asi dokážete přibližně představit. Takový je skoro celý severní Vietnam. Na jihu je to o trochu lepší, i když možná jsem si toho jen napoprvé málo všímal… Při současném konzumu jednou bude takhle vypadat celá planeta, jen to jinde bude déle trvat. Odpadková skvrna o velikosti Španělska mezi Aljaškou a Kamčatkou je mi svědkem.

Těch změn teplot na mě bylo asi moc. Z mrazu doma klimatizovanými halami letišť do pětatřicetistupňové bangkokské „prádelny“ střídané jejich studeným klimatizovaným metrem, pak zase letiště a o poznání chladnější Vietnam, kde je večer občas celkem zima i ve dvou tenkých mikinách a větrovce. Doma s mámou nestonáme, skoro nikdy, většinou se to odbyde tím, že mám dva dny plný nos a pak to přejde. Pořádně jsem nestonal už tak deset, dvanáct let. Samozřejmě nepočítám mrtvici, to beru jako úraz. Ale loni to ve Vietnamu dostihlo ji a letos mě. Už dva dny jedu na paralenu a už mi došel (měl jsem jen 4), takže jsem musel navštívit vietnamskou lékárnu:

Předvádím lékárnici, že mě škrábe v krku a mám kašel. Něco přinesla. „Glotadol“ a nějaký „Terpin benzoat“. U toho druhého nevím, ale podle složení je Glotadol v podstatě paralen. Nemá cenu jezdit dál, dokud to nezaženu. A jestli mám někde stonat, tak v pokoji s výhledem pro bohy. Doufám, že to nebude trvat déle než pár dní. A doufám, že udělám tolik práce, že bude vyděláno na další cestu. Rád bych, aby letošní výlet nebyl na mém rozpočtu znát a prostě se pokryl prací, kterou udělám. Stávám se – vlastně už jsem – „digitálním nomádem“. Pokud to nevíte, to jsou lidé, kteří cestují a žijí na různých místech a pracují online. Potřebují jen připojení a je jedno, kde zrovna jsou.

18.2.

Už vím, kde tu najdu levné točené a taky bordel… Ale popořádku.

Ráno jsem mrkl na předpověď a to předurčilo mé další kroky. Ještě zítra bude pěkně, pak se dost ochladí a začne lejt. Původně jsem chtěl jet do podhůří Ha Giang (link), ale nemám chuť objevovat novou krajinu v dešti, tak jsem prohodil plán a vyrazím nejdřív do Tam Coc (link), které už mám jednak zčásti nafocené a jednak je tam celkem levný život, pokud si pamatuju. Tam se domarodím, v pěkných dnech si projedu na mašině kde jsem ještě nebyl, a když bude hnusně, budu pracovat, studovat a plánovat si tenhle rok.

To znamená, že budu muset zaplatit hotel a tudíž najít bankomat a zjistit, jak se odsud dostanu do Ninh Binh…

Naštěstí jsem potkal už druhého Vietnamce, který v Cai Rong uměl pár slov anglicky. Ještě štěstí, že kdo se pár slov naučí, chce si je taky vyzkoušet a pokřikuje na každou bílou hubu, co projde kolem. A že jich kolem moc nechodí 🙂 Bankomat je prý kilák odsud „tam“ – a mávnul rukou. A autobus do Ninh Binh prý jezdí přímo z přístavu ve čtyři odpoledne. To bylo rychlé 🙂

Nejdřív jsem se chtěl projít, ale bylo to nezáživné a brzy jsem začal vyhlížet taxík. Jel za chvilku. Prý za dvacku, tož ok. Vypadá to, že je to cena za jakékoli svezení od 100 do 1000 m.

Jenže bankomat mi vyhodil protest. Nedá. Prý je to přes limit. No jasně, vybíral jsem v Bangkoku radši víc a pak v Hanoji co nejvíc, aby se mi líp rozložil poplatek. A není to (těsně) ani týden.

Krátce před odletem jsem přešel na tarif od T-Mobile, na stránkách tvrdí, že roaming je automatický. Není. Nemám signál, nemůžu přijmout autorizační SMS od banky, změnit limity, vybrat ani poslat peníze. Začal jsem s nimi přes maily válčit, aby mi roaming zprovoznili. Zatím bez úspěchu. U obyčejného virtuálního operátora jsem loni problém neměl… Válka přes maily na dálku je psychologický boj. Zkuste vytvořit tlak na někoho, kdo je od vás tisíce kilometrů daleko…

Spojil jsem postup McGyvera a typicky český. Šel jsem si to rozmyslet a dát si pivo.

Můžu zkusit postupně snižovat požadovanou částku. Můžu odjet do Tam Coc dřív, tím pádem budu mít na hotel a mezitím se uvolní limity. A zároveň intenzivně „prohánět faldy“ T-Mobilu. Naproti si přisedli dva Vietnamci. Začínám v tom být dobrý: Bankomat mi nedal prachy, vysvětluju posunky na jejich tázavé pohledy, co tam dělám. Zkus další, je 200 m tímhle směrem. Díky, zkusím! Jediné společné slovo bylo ATM – bankomat. Zbytek mimika, ruce a nohy.

Zkouším míň. Nevyplatí se to, ale to je teď vedlejší. Dva melouny už mi dal. Heureka! Mám na zaplacení hotelu a cestu.

Vyhlížím taxík zpátky do přístavu, najednou vedle zastaví Vietnamec na mašině. Za dvacku. OK, je celkem jedno, jestli na mě fučí klimoška v tágu, nebo vítr na nechráněné mašině. Nasedám a jedu.

Prachy mám, plán a odjezd autobusu taky, jde se fotit. Procházím zas boční uličky, hledám „nalezená zátiší“. Na vývěsním štítu jedné restaurace vidím točené. Což nic neznamená, ale zkouším to. Bia? Ukazuje v lednici plechovky. To nechci, hledám točený, ukazuju… Prej támhle vedle, a vede mě do vedlejší plechové boudy. Mají točený! Paní to pění, pivo nevidět, ale co. Bude točený v místě, kde neexistuje ani lahvový, jen plechovky!

Vrchol přijde při placení. Pět tisíc za třetinku, třikrát míň než za plechnu o stejným objemu, a bez odpadu! Prý mám přijít na pivo před spaním, večer. No jasně že jo!

Jdu dál. Z jednoho baráku vyběhnou holky a evidentně se chtějí fotit. No tak jo. I když jsem nikdy nepochopil, proč se asiati hlavně chtějí nechat vyfotit a poslat nebo vidět pak fotku už je tolik nezajímá. Holek přibývá, jedna, druhá, třetí. A za nima chlap. A že chce foťák a vyfotí nás spolu. Dávám mu popruh kolem krku, drží to jako panna penis, ani neví, kde se to mačká. Ukazuju mu to.

Fotí mě s jednou, s druhou, s třetí. Holky se ke mně tisknou, objímají mě, to jsem ve Vietnamu ještě nezažil. A pak maník otevřeně výmluvným mezinárodním gestem navrhuje, ať si jdu zašoustat… Tohle je můj sex, ukazuju na foťák, směju se a odmítám. Spousta lidí to nepochopí, ale jednou možná budete mít zkrátka dost a zjistíte, že na tom není nic nového, a navíc, co si sám neulovím, to mě nebaví. Za prachy se kupujou věci, ne ženský.

Večer jdu na pivo k paní s točeným za bůra. Z plechové boudy řve hrozně falešně vietnamský popík z televize, kolem stolu si přisednou Vietnamci a popíjejí čaj, zvu je na pivo, ale nechtějí, baví se spolu a mě nechávají ťukat do noťasu a žít si pro sebe. Taky dobrý…

Nakonec odešli všichni až na jednoho mlaďocha a dali jsme se do googličtinového rozhovoru. Tentokrát to překládalo fakt smysluplně, nevím, zda líp zadával věty, ale dávalo to naprostý smysl. A domluvili jsme se, že se tam zítra zas potkáme. Vypadá to, že v Cai Rong už jsem si udělal pár „kámošů“ 🙂

19.2.

Další výživný den v přístavu Cai Rong, kde jsem jediná bílá huba. Ještě k tomu je mi 42 a nemám ženu ani děti, což když se Vietnamci dozví, jsem pro ně exot takřka vesmírných rozměrů. Pro asiaty obecně věc nepochopitelná, rodinu má přece každý.

Mám okna na východ, proto mám dopoledne skály zátoky v protisvětle, což je při jasné obloze situace fotograficky celkem nepříznivá, takže dopoledne pracuju. Má to i tu výhodu, že vzhledem k tomu, že jsem o 6 hodin napřed, když v Čechách lidé ráno vstávají, já už mám poledne, většinou také hotovo a zpravidla do večera čas, než odepíší.

Před polednem už mě z plastové židličky dost bolela záda a navíc se ozvala další autorka, která chce knihu, tak jsem to šel „oslavit“ masáží zad. Prý 200 000 jako v Hanoji, ale za celou hodinu. To se mi líbilo, dobře jsem si pamatoval, jak jsem si při masáži v Hanoji skoro celou dobu v duchu říkal „jo, jo, jo, tohle mi můžeš dělat třeba celej den!“.

Nechal jsem věci na recepci a uvedli mě do pokoje. V rohu stála prosklená kukaň a ve druhém vířivka, vedle masážní stůl. Prej se mám odstrojit, 10 minut posedět v kukani, vykoupat se a čaj na recepci si prý vypiju pak. Svlékl jsem se a zalezl do kukaně. Byla to pára, jakou znáte z českých plavečáků, akorát jen pro jednoho. Přitom jsem se snažil odhadnout, co se ode mě přesně očekává, nechtěl jsem být za trubku. Až se vykoupu, to se mám zas oblíct a přijít rozpařený na recepci? Nebo tam přijít jen v ručníku kolem pasu? Jak to myslel? A ta masáž přijde kdy? V kukani už bylo tolik páry, že nebylo vidět do místnosti.

Po deseti minutách jsem vylezl ven a bylo vyřešeno. V místnosti už čekala mladá masérka a napouštěla vanu. Umyl jsem se a ulehl na stůl. Prý na záda…? Začala mi masírovat hlavu! Povídám, že chci masáž ZAD, a ona špatnou anglinou, že nejdřív dokončí tohle. Škoda času, já chci celou dobu rasit záda, hlavu mám OK… Ale nechtěl jsem dělat vlny. Za pět minut mi konečně pokynula, že se mám otočit na břicho. Pod hlavu mi dala polštář, takže jsem měl nepříjemně zakloněnou hlavu. Proč tu nemají to lehátko s dírou na ksicht jako v Hanoji, sakra?

Asi deset patnáct minut mi masírovala záda, ale střídavě i paže a dokonce nohy. V duchu jsem si říkal: „kašli na to, záda, záda, ZÁDA!“ a jednou jsem se i ozval, ale měla zjevně navyklou rutinu. A najednou že je konec. Že já vůl si to nestopl, to má být hodinová masáž zad! A hodina to podle mě nebyla ani s tím vším okolo, párou a koupelí. Navíc jsem se jim na tu masáž předtím vykoupal na pokoji, takže druhá koupel byla zbytečná. Chtěla peníze hned tam, to mi bylo divné, když je to celý dům masážních salonů, čekal bych placení na recepci, ale dal jsem jí ty dvě kila.

Už oblečenej přijdu na recepci, dopiju čaj a kluk, že platit. Povídám, že už jsem platil, že to chtěla rovnou. Divili se a šli se jí zeptat. Vrátili se s tím, že to bylo dýško pro ni. Tak to tůdle, zasekl jsem se. Naštěstí uměl anglicky na Asii celkem slušně. Tak hele, povídám, řekl jsi, že to budou dvě kila. Kdybys řekl víc, rozmyslím si to. Upřímně: Za prvé. Nebyla to celá hodina. Za druhé, dělala mi všechno možné, ale záda málo. A za třetí, byl jsem v Hanoji na půlhodinový masáži a byla lepší než tohle. Takže dýško za co? Pochopil. Smířlivě dodávám: Jo, užil jsem si to. Ale čekal jsem to lepší. Takže OK? Vzal jí ty dvě kila a že OK. No, příjemný to bylo, i když toho bylo málo. To je ale masáž zad vždycky, to by musel být lempl masér, aby nebylo.

Mám rád „kumulaci požitků“, jak říká máma, jde se na jedno točený za bůra. Tam tři Vietnamci, samozřejmě žádná anglina. Ruce nohy, tentokrát bez googličtiny na mobilu…

Vzal jsem všechny hadry, co jsem za týden utahal, a ptal se v recepci svého ňángí na prádelnu. Doufal jsem, že jako všude jen vezmou pytel a zítra to budu mít vypraný. Ale ne. Nasměrovali mě ke skupině řidičů posedávajících na svých motorkách a vysvětlili jim, že potřebuju prádelnu. Jeden mi ukázal, že si mám nasednout. No tak jo…

Vezl mě skoro kilák, až naproti bankomatu. Ke konci už jsem naznačoval „kašli na to, otoč to“, ale on že už tam jsme. Tak jo. Dal jsem paní pytel s hadry, prý to bude v šest. Řekl si za odvoz čtyři pětky.

Ve čtyři si mě odchytil před ňángíčkem, že pro to jedem, naznačuju, že ještě není čas, ale on že jo. Jel jsem. Jasně že to nebylo. Chvíli se s paní dohadovali a pak mě hodil zpátky. A chtěl další peníze. Vložili se do toho další, když jsem nechtěl zaplatit, a hádali se. Nakonec že prý aspoň dvacku. No tak jo. Oni jsou chudí, já bohatej. Na jejich poměry. Dvacka mě nezabije, tu dávám v Praze i žebrákům. Teda některým. Popleta jeden.

Teď sedím v plechové boudě na točeném za bůra, noťas bodnutej do zdířky visící na bambusový tyči podpírající strop. A wifina tu jede. I v těch nejnuznějších příbytcích mají aspoň tři věci: televizi, wifinu a satelit. I kdyby na chleba nebylo. Ujetej konzumní svět…

Celé moře bliká barevnými světýlky. Každá loď má aspoň pět blikaček. Na stožáru, na přídi, na boudě, nejčastěji červené a zelené. Vietnamci milujou světýlka. Thajci vlastně taky, ale Vietnamci víc.

Z protější plechový boudy je na plné koule puštěný vietnamský pop. Nejen že je to kočičárna, oni vážně zpívají děsně falešně. A klidně to nahrajou a klidně to poslouchají. Mají vůbec hudební sluch? S láskou vzpomínám na naše krásné mnohohlasé ryvolovské, žalmaní a kamelotí sbory. Zastesklo se mi, vytáhnu sluchátka a volím Kamelot. Mám tu kompletní diskografii a vlastní výběr toho nejlepšího.