Krutý Vietnam a vznešené Thajsko

Tak především, severní Vietnam je jiný, než jižní. Mnohem míň lidí tu mluví anglicky, v podstatě jen mizivé procento na místech, kam turisti nejčastěji jezdí a kde angličtina přináší peníze: Hanoi, Ha Long, Tam Coc a Sapa.

V severním Vietnamu je také mnohem větší nepořádek. Skládka, kdekoli to jde. Když vidím odporně zaneřáděnou mrtvolu místní řeky, mé vodácké srdce pláče. S láskou vzpomínám na naše řeky, to co my považujeme za nepořádek, je desetina toho, co je ve Vietnamu zcela běžné. Nikdo tu řeky nejezdí. A nikdo to samozřejmě nečistí, takže část bordelu řeka splaví do moře a zbytek poslouží jako základ pro ještě více bordelu. Podstatně snadněji se háží odpadky tam, kde už jich spousta je, než tam, kde je čisto. Ale možná v takových intencích Vietnamci ani neuvažují, protože nějak ten všudypřítomný binec vzniknout musel.

Vietnam není nic pro útlocitné a sterilní turisty. Ačkoli jinak jsou Vietnamci většinou příjemní, se zvířaty se tu všude zachází bezohledně a krutě, jsou to pro ně jen užitkové věci.

Hygiena také nemá vysoké standardy: Běžné místní stánky a restaurace myjí nádobí hadicí přímo na zemi. To si samozřejmě netroufnou v hotelu za 70 USD na noc, ale tam si zas netroufnu já 🙂 Má vandrácká imunita se tu hodí, i když kdoví, jak dlouho bych si vyskakoval, kdybych neměl očkování proti žloutence a na břišní tyfus.

(foto doplním po návratu)

Severní Vietnamci nejsou na turisty zvyklí a téměř všude je pro ně cizinec rarita. Všechny děti na vás pokřikují „helou“, což je jediné slovo, které umí každý, všichni se za vámi otáčejí, jako kdybyste měli tykadla, většina se usměje, když se usmějete taky, někteří jen vyvaleně čumí. A když máte bradku a k tomu berlu, platí to dvojnásob. Vzhledem k tomu, že jsem „bílou hubu“ jako já nepotkal od té doby, co jsem opustil Hanoi, ani se nedivím.

Když se s někým dáte do „řeči“, budou ho zajímat nejdříve tři věci (u mě čtyři) – v různém pořadí: odkud jste, kolik vám je a jestli máte ženu. U mě navíc ještě proč kulhám. To se vysvětluje snadno, už jsem se naučil sérii posunků, které pochopí každý. Mrtvici zkrátka znají ve všech částech světa. Šokovaní jsou teprve když pochopí, že je mi 42 a nemám ženu ani děti. V tu chvíli moje exotika vysoko převyšuje bílou hubu, bradku i berlu…

Móda není vietnamskou doménou. Nejvíc asi bude sedět, když si vzpomenete, co se nosilo u nás před rokem 1989. Většina Vietnamců je celkem chudá, i když na televizi a skútr má snad každý. Počet aut roste stejně jako počet zbohatlíků a když už ho někdo má, je to rovnou mercedes, bavorák nebo poslední model čehokoli, má ho nablýskané a často v kůži a elektrice. Takoví Vietnamci chodí často v oblecích, kouří dražší cigarety a všeobecně dávají najevo, že jsou na vyšší příčce společenského žebříčku.

Vietnamci nemají – nebo minimálně nedodržují – vůbec žádné dopravní předpisy. Neexistuje dokonce ani pevně daný směr jízdy – protisměr je prostě jen další místo, kudy se dá jet, a to i ve městech a na rušných silnicích. Přes silnici se přechází kdekoli, přechody se nedodržují, semafory jen někdy, přes silnici se přechází tak, že koukáte proti proudu motorek a aut, jdete predikovatelně a ony se vám vyhnou. V Saigonu se zvednutou rukou, aby vás viděli s předstihem. Je tam víc motorek a provoz je hustší, většinou je plných i pět pruhů v jediném směru.

(foto doplním po návratu)

Samostatná kapitola je Vietnamský vlak. Nějakých 170 kiláků jde i 5,5 hodiny, záchodky neuvěřitelně smrdí a vlak po celou dobu troubí, zvlášť když projíždí jakýmkoli městem, a to je při příjezdu do Hanoie posledních 1,5 hodiny v kuse. Tedy se sekundovými přestávkami. Takže na poslouchání čehokoli zapomeňte.

Některé Vietnamky chodí v pyžamkách, nebo alespoň v tom, co bychom za ně označili. Myslím, že nevnímají rozdíl mezi pyžamem a tepláky, obzvášť v menších městech.

Čím dál na sever a čím dál od turistických míst, tím jednodušší nakládání s masem. U nás se kuře obere, pečlivě vytřídí každá kostička, aby strávníkovi nezaskočilo, a pak se teprve hodí do polívky. Vietnamci kuře uvaří i s hlavou a drápy, pak ho hodí na prkénko, vezmou sekáček, useknou hlavu a nohy a zbytek nasekají na malé kousky. Ty shrnou do misky a z té přidávají do každé polívky, kterou připravují.

Asijské masny jsou vůbec zajímavé, Thajsko nevyjímaje, i když je asi na nejlepší úrovni. Dřevěný stůl a na něm leží kusy masa, kolem poletuje hejno much a ty odhání buď sám prodavač, nebo tři plácačky na mouchy připevněné na větráku zapnutém na nízkou rychlost.

(Foto po návratu vyměním za výmluvnější – Thajsko je pohoda; Laos, to je masáž…)

Proč jsem se sem tedy vůbec vydal znovu? Lidé jsou tu jiní, jinak to funguje, a já musím řešit spoustu nepracovních aktuálních problémů, což mi čistí hlavu. A v mezičase řeším i pracovní věci, takže nevypadnu z rytmu. V klidu si tu rozmyslím, co chci dál dělat a co ne. Restartuju si hlavu. A nadto je pro rehabilitaci po mrtvici důležité nemít zranění, jaká si můžu přivodit na náledí doma. Jak jsem to již mnohokrát udělal. Takže utíkám do bezpečí, kde to můžu lépe ovlivnit.

Ale na čas jsem Vietnamu nabažen. Zkusím najít jinou bezpečnou destinaci.

Thajsko

Thajsko je úplně jiná liga. S Vietnamem mají společný max. asijský původ, ale tím asi společné rysy končí.

Thajci mají úroveň, styl. Chodí čistě a moderně oblečení. Je to bohatší země, přestože přírodou, jež jí byla dána, plně srovnatelná, zacházejí s ní úplně jinak, skoro by se dalo říci, že opačně. Svůj bordel permanentně uklízí, města jsou upravená a plná květin a ozdob. Někdy až kýčovitých, třeba v případě načančaných dálkových autobusů. Koho to zajímá, ať si koupí náš cestopis „Nechte psa doma„, kde na Thajsko pějeme chválu.

Omezím se na aktuální záležitosti.

Loni na podzim Thajcům zemřel pan král. No co, každý jednou umře, řeknete si… Ale tohle je něco zcela výjimečného. Celá země drží celoroční smutek a drtivá většina Thajců chodí ve smutečních nebo alespoň tlumených barvách – černé, bílé, tmavěmodré apod.

I já jsem si koupil smuteční bílé triko s královským znakem a kondolencí. Vyměnil bych vládu i obě komory našeho parlamentu zcela bez přemýšlení za monarchu, jakého měli Thajci…

Představte si, že byste žili v době Karla IV. A že by navíc vládl po čtyři generace. A celou tu dobu byl milý, vkusný, bez skandálů, stavěl školy a univerzity, zakládal národní parky a chránil přírodu, inicioval stavby přehrad, chodil mezi rolníky rozmlouvat s nimi o úrodě, zavedl demokracii, pokusil se (neúspěšně) zrušit tvrdé zákony o trestech za urážku královské rodiny, a vsadím se, že toho byla ještě velká spousta, o čem nevím. A vládl by tak vaší babičce, rodičům, vám i dětem… Takto osvíceně vládl Pchúmipchon Adunjadét od útlého věku, asi 60 let, déle, než jakýkoli jiný současný monarcha. Nedokážu si představit nikoho jiného, kdo by si zasloužil rok smutku celé země.

Chci si odsud odvézt jeho životopis, pokud ho seženu v angličtině, a studovat, jak se tvoří nepřekonatelná legenda. A pověsím si jeho portrét doma na zeď, jako mají české děti ve třídách (aktuálně mimořádně nechutného) prezidenta. Chybí mi tam nějaký vzor, a stejně jsem odjakživa tvrdil, že ideální zřízení není demokracie, kde se může vyjádřit každý primitiv, ale monarchie vedená osvíceným panovníkem…